Únor 2015

Ještě mě napadlo?

26. února 2015 v 22:18 | Lady_Paranoid |  Pensiero.



Napadá mě tolik věcí, že to už není možné!


Ani nevím čím bych začala. Ještě mě tak napadlo dokážou lidi vůbec žít bez sociálních siťí? Snad je možné, že už ne. Mnoho lidí se neodlepí o svého telefonu. Je to žrout času. Já ještě mohu poděkovat facebooku, že jsem měla dětství bez internetu. Dokážou lidi spolu vůbec komunikovat bez modrého okna?Měli bychom se nad tím zamyslet všichni, má to mnoho výhod a miliardu nevýhod. Svět jde do předu moc dopředu. A moc rychle!!!!

Tak mě ještě napadlo co naše vztahy? Jsou užasné, hadáte se přes facebooky? Jsou tak úžasné, že místo toho aby lidé byli spolu tak si píšou přes modré okýnko. Vím, prostě to někdy nejde. Když jste od sebe daleko. Všichni jsme tím pohlceni. A neříkejte, že ne. Uvědomujeme si to? Ne, sedíme vedle sebe na telefonu. Sdílíme fotky, odkazy z vlastních životů.

Od planety do galaxie. To je neuvěřitelné, když si člověk uvědomí, že vesmír je mocný! Ovládá úplně všechno. Napadlo mě, jestli jsou opravdu na jiých planetách lidé nebo aspoň živé organismy. Je to možné? Já si myslím, že to je pravda. A co vy a zelené příšerky? :D Máte je rádi?? ufooooooo!!!!

Bože moj, tohle téma je snad na miliony myšlenek. Jak o tom psát když mám v hlavě tucek otázek, které mě napadly.
Myslím, že se vypíšu u jiného tématu. :D Nejsem moc výřečná, ale psát jsem uměla vždycky, psala o všem co se mi dělo. Není nad to mít v pubertě deníček plný hovadin a zamilovaností.

Napadá mě další myšlenka máte děníček? Nebo měli jste?



pa

Mezi lidmi nebo utéct mezi vlky?

10. února 2015 v 12:26 | Lady_Paranoid |  Pensiero.



Nikdy jsem nesoudila, že budu navždy mezi lidmi, kteří by udělali cokoli, abych se citila milovaná.


Bylo to ráno, kdy jsem se konečně vykopala ze slz a vzpomínek. Nevěděla jsem jestli dělám dobře. Od všeho jsem utíkala a myslela jsem si, že to jen tak přebolí. Byl to skoro týden a já jsem si marně myslela, že si splním sen. To ráno jsem se namalovala a oblékla se tak jak to míval rád i on. Což mě měl rád takovou jaká jsem... možná to byla lež.

Zbalila jsem si batoh plný psích pamlsků a pár osobních věcí. S dárkem k vánocům. Přesně jsem věděla kam v ten den miřím. Nikdo však nevěděl kam mířím. Ztratila jsem chuť a důvěru. Najivně jsem čekala, že by se to snad mohlo změnit. Nic se nezměnilo, jen se to zhoršovalo. Ty prospané noci po boku s člověkem, kterého už nikdy nebudu mít. Raději v lese tam sem patřila.

Deaktivovat učet. Ano. Popadla jsem batoh a mapu s kompasem. Naposled jsem zabouhla dveře bytu ve kterém jsem měla miliony vzpomínek. Nikdy jsem se tam nevrátila. Mobil mi spíž sloužil jako hodiny než jako pomůcka. Odjela jsem vlakem až někde do beskyd veděla jsem, kde přesně jsem tenkrát jako malá potkala štěně zvířete...které mi dokázalo pomoct. Když jsem zapnula mobil bylo tam miliony smsek..,, Vrať se domů"... ,, Chybíš nám". Nikomu jsem nechyběla. A ten hrozný pocit, že mě nikdy nepotřeboval. Šla jsem svou cestou. Moc jsem chtěla volat, že mi bude chybět. Ne nikdy to neudělám.

ČIM VÍC JSEM hledala... tím víc jsem ztrácela náděj, chtela jsem domů. Chtěla jsem za člověk, který o mě kdysi stál i přes všechny problémy. V dobrém i ve zlém. Teď mi v hlavě znělo..,, přestalo me to bavit".. Šla jsem hlouběj do lesa byl to skoro měsíc co jsem se nikomu neozvala a ani jsem neměla sama jak si pomoct. Najednou jsem si sedla do sněhu a řvala na les,, Proč? proč? kurva řekni mi proč?! Nikdy jsem se necítila opuštěneji.".. Slza míjela slzu na mé tváři. Položila jsem si hlavu do sněhu. Nesnášela jsem ho tak jako jsem nesnášela sebe. NIKDY jsem ho nemohla nesnášet.. Tím víc.. Nic mi nedávalo takovou náději než najít vlka, kterého jsem viděla když mi bylo 10.

Uběhla hodina a já jsem zvedla hlavu a byl tam stál tam celý šedý s nádhernýma očima. Cenil na mě zuby asi si mě už nepamatoval. Já ano. Byl sám. Nebo byla? Byla to ona... krásná. Nádherná říkala jsem ji ROOF.... Já jsem byla unavená sotva jsem se na ni dívala než sem ztratila vědomí sama. Když jsem se probudila ležela jsem v malé noře, která mi připadala velká. Nevím jak jsem se tam dostala a kolem mě běhalo mnoho malých tělíček. Neviděla jsem přes zamlžené brýle. Zase jsem citila slzy. Bála sem se. Teď už jsem věděla, že psi jsou lepší než lidi. Dokonce se ke mě tulili a hledali co bych jim dala.. Teď jsem mohla říct nikdy se nevratím.


Važte si toho co máte než to ztratíte. Nikdy není možné návratu.
Ikdyž to není vaše chyba.
Co je lék na bolest?
Útéct nebo bojovat až do zničení sami sebe.