Pensiero.

Nothing to lose.

18. června 2015 v 7:02 | Lady_Paranoid

Myslela jsem si, že už nikdy nebudu muset sem chodit, byla jsem rozhodnutá, že už nikdy nenapísu ani článek. Nepotřebovala jsem to, nic z toho. Byla jsem snad šťastná? nebo další noční můra..Teď je vidět, že mi to vážně chybělo. Tohle jsem psala týden. Nevím jestli se to vůbec hodí na téma týdne. Seru na to, mě už nic nedavá smysl. Pobavte se těmahle veršema myslela jsem, že mi pomůžou místo toho je to 20 krát horší. Nesnáším, když musím hrát, že je mi to vlastně všechno u zadku. Nechci být sprostá! Při každé téhle písničce jakékoliv Dnb, housu, elektru vzpomínám. Jsem myslela jsem, že už mě nic nezlomí... chyba. Už tohle nikdy nechci zažít.



Ten kdo si zaslouži plnou hlavu mámení,
pod maskou na tváři ma skyté trápení.
Uvidí ho někdo když je hluboko skryto?
Uslyší hopřeš tlukot i tělo je pobyto.


V síťi jsme zamknuti do jednoho, svět křičí!
hloupý lidé bojujte ne nás to zničí.
Mrhaním času příjdeme o mnoho,
co nám na to povíš hvězná obloho.

Bolest nás nemůže stále tupit,
neni nad nic než to v sobě kupit.
Život je jen jeden do háje už,
piš ho dokud máš v mozku tuž.

Někdy nám někdo změní vše do základu,
v myšlekách si hledáme dobrou náladu.
Druzí nám cpou do hlavy svá moudra,
srdce jde proti mozku tvá vnitřní vzpoura.

Jednou zjistíš co mělo cenu,
všichni čekáme na z oblak změnu.
Za usměvem v koutku rtů uzkost schovaná,
Okolo všude tvá dobrota rozdaná.

Ještě mě napadlo?

26. února 2015 v 22:18 | Lady_Paranoid



Napadá mě tolik věcí, že to už není možné!


Ani nevím čím bych začala. Ještě mě tak napadlo dokážou lidi vůbec žít bez sociálních siťí? Snad je možné, že už ne. Mnoho lidí se neodlepí o svého telefonu. Je to žrout času. Já ještě mohu poděkovat facebooku, že jsem měla dětství bez internetu. Dokážou lidi spolu vůbec komunikovat bez modrého okna?Měli bychom se nad tím zamyslet všichni, má to mnoho výhod a miliardu nevýhod. Svět jde do předu moc dopředu. A moc rychle!!!!

Tak mě ještě napadlo co naše vztahy? Jsou užasné, hadáte se přes facebooky? Jsou tak úžasné, že místo toho aby lidé byli spolu tak si píšou přes modré okýnko. Vím, prostě to někdy nejde. Když jste od sebe daleko. Všichni jsme tím pohlceni. A neříkejte, že ne. Uvědomujeme si to? Ne, sedíme vedle sebe na telefonu. Sdílíme fotky, odkazy z vlastních životů.

Od planety do galaxie. To je neuvěřitelné, když si člověk uvědomí, že vesmír je mocný! Ovládá úplně všechno. Napadlo mě, jestli jsou opravdu na jiých planetách lidé nebo aspoň živé organismy. Je to možné? Já si myslím, že to je pravda. A co vy a zelené příšerky? :D Máte je rádi?? ufooooooo!!!!

Bože moj, tohle téma je snad na miliony myšlenek. Jak o tom psát když mám v hlavě tucek otázek, které mě napadly.
Myslím, že se vypíšu u jiného tématu. :D Nejsem moc výřečná, ale psát jsem uměla vždycky, psala o všem co se mi dělo. Není nad to mít v pubertě deníček plný hovadin a zamilovaností.

Napadá mě další myšlenka máte děníček? Nebo měli jste?



pa

Mezi lidmi nebo utéct mezi vlky?

10. února 2015 v 12:26 | Lady_Paranoid



Nikdy jsem nesoudila, že budu navždy mezi lidmi, kteří by udělali cokoli, abych se citila milovaná.


Bylo to ráno, kdy jsem se konečně vykopala ze slz a vzpomínek. Nevěděla jsem jestli dělám dobře. Od všeho jsem utíkala a myslela jsem si, že to jen tak přebolí. Byl to skoro týden a já jsem si marně myslela, že si splním sen. To ráno jsem se namalovala a oblékla se tak jak to míval rád i on. Což mě měl rád takovou jaká jsem... možná to byla lež.

Zbalila jsem si batoh plný psích pamlsků a pár osobních věcí. S dárkem k vánocům. Přesně jsem věděla kam v ten den miřím. Nikdo však nevěděl kam mířím. Ztratila jsem chuť a důvěru. Najivně jsem čekala, že by se to snad mohlo změnit. Nic se nezměnilo, jen se to zhoršovalo. Ty prospané noci po boku s člověkem, kterého už nikdy nebudu mít. Raději v lese tam sem patřila.

Deaktivovat učet. Ano. Popadla jsem batoh a mapu s kompasem. Naposled jsem zabouhla dveře bytu ve kterém jsem měla miliony vzpomínek. Nikdy jsem se tam nevrátila. Mobil mi spíž sloužil jako hodiny než jako pomůcka. Odjela jsem vlakem až někde do beskyd veděla jsem, kde přesně jsem tenkrát jako malá potkala štěně zvířete...které mi dokázalo pomoct. Když jsem zapnula mobil bylo tam miliony smsek..,, Vrať se domů"... ,, Chybíš nám". Nikomu jsem nechyběla. A ten hrozný pocit, že mě nikdy nepotřeboval. Šla jsem svou cestou. Moc jsem chtěla volat, že mi bude chybět. Ne nikdy to neudělám.

ČIM VÍC JSEM hledala... tím víc jsem ztrácela náděj, chtela jsem domů. Chtěla jsem za člověk, který o mě kdysi stál i přes všechny problémy. V dobrém i ve zlém. Teď mi v hlavě znělo..,, přestalo me to bavit".. Šla jsem hlouběj do lesa byl to skoro měsíc co jsem se nikomu neozvala a ani jsem neměla sama jak si pomoct. Najednou jsem si sedla do sněhu a řvala na les,, Proč? proč? kurva řekni mi proč?! Nikdy jsem se necítila opuštěneji.".. Slza míjela slzu na mé tváři. Položila jsem si hlavu do sněhu. Nesnášela jsem ho tak jako jsem nesnášela sebe. NIKDY jsem ho nemohla nesnášet.. Tím víc.. Nic mi nedávalo takovou náději než najít vlka, kterého jsem viděla když mi bylo 10.

Uběhla hodina a já jsem zvedla hlavu a byl tam stál tam celý šedý s nádhernýma očima. Cenil na mě zuby asi si mě už nepamatoval. Já ano. Byl sám. Nebo byla? Byla to ona... krásná. Nádherná říkala jsem ji ROOF.... Já jsem byla unavená sotva jsem se na ni dívala než sem ztratila vědomí sama. Když jsem se probudila ležela jsem v malé noře, která mi připadala velká. Nevím jak jsem se tam dostala a kolem mě běhalo mnoho malých tělíček. Neviděla jsem přes zamlžené brýle. Zase jsem citila slzy. Bála sem se. Teď už jsem věděla, že psi jsou lepší než lidi. Dokonce se ke mě tulili a hledali co bych jim dala.. Teď jsem mohla říct nikdy se nevratím.


Važte si toho co máte než to ztratíte. Nikdy není možné návratu.
Ikdyž to není vaše chyba.
Co je lék na bolest?
Útéct nebo bojovat až do zničení sami sebe.


,,Maličkosti, které dělají lidi šťastnými".

4. prosince 2014 v 19:18 | Lady_Paranoid

,,Maličkosti, které dělají lidi šťastnými".


Za hranicí naší reality.

16. září 2014 v 10:49 | Lady_Paranoid

Položte si sami sobě otázku, chcete za hranici téhle reality?

Zničíme si tím život?

Co je pro nás realita důležitá?

Nemáš s kým niesť svoj kríž.... Ostava vôbec nádej, či si zostal iba ty?

19. srpna 2014 v 21:49 | Lady_Paranoid


Nevím co si o tohle myslím ani já sama. Skončila jsem. CO si myslíte, jsem naprostá kráva. To je v pohodě, varovali mě já si jela svoje. Srážka se zdí napřímo...Je mi ze sebe zle. Nemůžu se ani podivat do zrcadla.



Tetovaní.

6. července 2014 v 17:06 | Lady_Paranoid

Moje tetování je v nedohlednu moje srdce touží mít na levém rameni kérku. Nápis už jsem měla vymyšlený, ale schořelo to v popelu. Já si najdu další. Myslela jsem si, že to bude něco od paranoidů, Zoči voči, Sám sebou nebo dokonce od Tokio hotel, Crown the empire, Sleeping with sirens, Escape the fate, Asking Alexandria, Bring me the horizon, Stratovarius, Iron madein, Škwor, Doga, Our last night, All time low, The offspring, Ashes remain, Evanesence, Cinema Bizzare a dalších kapel hledala jsem stále jsem nenašla nic co by mě vystihovalo. Možná jsem měla pár návrhů a proto chci abyste mi pomohli najít ten správný ze všech těch uryvků, které jsem si vysnila.

Belive in music.

23. dubna 2014 v 20:49 | Lady_Paranoid

Moje stavy způsobuje hudba a chtěla jsem vám napsat jak moc mě zabijí i nabijí energii songy, které poslouchám dnes a denně. ^^

I was scared to death I was losing my mind.

6. března 2014 v 15:00 | Lady_Paranoid


Víte,co stvořilo váš strach i řev a zároveň pláč?

Nikdy nezabudnem na teba.

3. března 2014 v 21:31 | Lady_Paranoid

Jsem srab, co miluje svou touhu. ^^



Chci koupat se ve tvým smíchu. Je to další z mých kokotích nálad. Ne, není depresivní jsem uplně v pohodě. :D :D Směju se, ale však ono mě to jednou zase dožene. Brozdala jsem na lide.cz po dlouhé době a zjistřila jsem, že se to tam ani trochu nezměnilo. Ti chlapy a kluci se dovolí tolik a pak venku jsou jako pipinky. Vždycky mi tak nějak zvedne náladu.

Kolik lidi mě vlastně má rádo?

kdo mě obejme když to potřebuju, já se ztrácím v té hloupé realitě.


Když slyším tenhle song vidím před sebou určitou osobu, které věřím, že se jednou změní. Nemůžu dělat nic jiného než čekat a věřit tomu. Někdy by si všichni měli uvědomit, jak se chovají a koho tím zraňují. Je to ten pocit nad, kterým dumám už od včera... Moje pocity jsou prostě moc smotané. Néé, já jsem prostě magor!! Po tom co jsem napsala tu básničku si to určitě všichni myslíte.



 
 

Reklama